search
top

Doposud používané metody

Metodické přístupy v českých zemích

Metodické přístupy v zahraničí

 

Metodické přístupy v českých zemích

První práci zabývající se metodikou studia historických cest sepsal Ladislav Hosák již v roce 1957, kterou dále rozšířil o nové poznatky v roce 1969. Ve své práci uvádí několik základních pomůcek pro bližší poznání historických cest. Jedná se o 1) pomůcky a zásady historické povahy: zprávy o cestách, mostech, přechodech a přívozech, mýtech a celnicích, cestovní itineráře, mostní rejstříky, mýtní sazebníky, jména bran a ulic ve městech označující směry k sousedním městům a patrocinia kostelů; 2) pomůcky a zásady povahy geografické: kartografické prameny, především staré mapy, poloha a struktura sídel, reliéf a říční síť. Dle Hosákovy teorie byly cesty vedeny opodál vodních toků po vrcholových cestách přes sedla a průsmyky, a to ne vždy nejpřímější trasou, jelikož čas tehdy neměl té ceny jako dnes; 3) pomůcky a zásady povahy archeologické: nálezy mincí, polohy hradisek, polohy zaniklých osad, které souvisí s přesuny vojsk na hlavních trasách; 4) pomůcky a zásady povahy filologické: názvy cest v pomístním názvosloví, názvy přechodů přes vodní toky, názvy místní a pomístní u hranic, jména Veselí na křižovatkách, jména podle kostelů při cestách a názvy strážních míst (Hosák 1957 et 1969).

V roce 1965 navazuje na Hosákovu metodiku Pavel Choc, který upozorňuje, že není možné omezit se pouze na spojení významných míst, ale i na místní cesty sdružující se u jednotlivých středisek panství či u tržních osad. Důraz klade také na sledování archeologických nálezů, které v některých oblastech tvoří celé řetězy odpovídající průběhům cest, nebo se vyskytují pouze ojediněle, avšak v neosídlených krajinách, čímž opět lze určit průběhy cest. Dále poukazuje na nutnost zabývat se rozmístěním starých osad tvořících na mnoha místech zřetelné linie, jež vznikly osidlováním podél nejstarších cest. V některých případech mohlo osídlení i předcházet vzniku cest. Také upozorňuje na opačné případy, kdy osady byly záměrně zakládány daleko od cest (osady uprchlíků apod.) Nakonec zohledňuje strategická hlediska, jejichž uplatnění se projevuje v některých zprávách o průběhu výpravy, přesunech vojska atd. (Choc 1965).

Od konce 60. let se problematikou rekonstrukce komunikací zabývá také Ivan Vávra, který své studie, zaměřené vždy samostatně na jednotlivé historické cesty, publikoval v časopise Historická Geografie (Vávra 1968). Své výzkumy opíral především o informace získané z písemných pramenů a z map, doplněné o již známé archeologické poznatky. Většina prací byla tvořena od stolu, kdy do mapy zanesl lokality, které se objevují v písemných pramenech a ty pak spojil dohromady, přičemž linie cest byly vedeny přednostně podél vodních toků. Vzhledem k současnému stavu poznání jsou jeho závěry již zastaralé a v mnohých případech také neplatné.

Přehled o zahraničních aktivitách a metodických postupech poskytuje práce Miroslava Štěpánka z r. 1968. Poukazuje v nich na důležitost písemných pramenů, map, plánů, místních a pomístních jmen, patrocinií kostelů, archeologických nálezů a především na mapování cest přímo v terénu či za pomoci letecké prospekce, bez kterých nelze dospět k relevantním výsledkům. Kromě cest doporučuje sledovat také struktury zaniklých polí jak v terénu, tak i na mapách (Štěpánek 1968).

Metodické postupy zaměřené na terénní prospekci začalo později uplatňovat i mnoho jiných badatelů. Společně s touto činností prováděli obvykle také další práce: archeologické průzkumy, studium historických podkladů a v některých případech i leteckou prospekci. Od počátku 70. let uplatňoval tento přístup Rostislav Vermouzek (Vermouzek 1971). Na přelomu 80. a 90. let začalo probíhat první mapování reliktů cest i v oblasti Krušných hor Evou Černou a Tomášem Velímským (Černá – Velímský 1990, 1993). Výzkum Tomáše Velímského se později soustředil také východněji na komunikační spojnici mezi Čechy a Budyšínskem (Velímský 2006). Nedaleko této spojnice je zmiňována také tzv. Žitavská cesta, kterou ve své praci zmiňuje Richard Němec v souvislosti se založením celestinského kláštera na Ojvíně (Němec 2001). V 90. letech provádí terénní průzkumy Zdeněk Sviták v prostoru Nízkého Jeseníku (Sviták 1992). V první polovině devadesátých let začínají svoji činnost také František Kubů a Petr Zavřel (Kubů – Zavřel 2007), kteří od této doby detailně zmapovali převážnou část tzv. Zlaté stezky v prostoru jižních Čech. Na základě vlastních zkušeností z terénu formulovali několik metodických závěrů, které zveřejnili již v roce 1998 v časopise Archaeologia historica (Kubů – Zavřel 1998). Přibližně v polovině devadesátých let započal s terénními pracemi Dušan Cendelín, který soustavně mapoval a nadále i mapuje relikty cest na mnoha místech území Čech, Moravy, Slezska a v poslední době také Slovenska. Své poznatky publikoval již v mnoha pracích (Cendelín 2000b, 2003a, 2009). Při své činnosti spolupracuje také s Pavlem Bolinou a Dušanem Adamem (Cendelín – Bolina – Adam 2010). Mimoto uskutečňuje Pavel Bolina i samostatné terénní průzkumy, a to jednak v Čechách, v okolí města Prahy, a jednak také na Moravě, v oblasti Drahanské vrchoviny, Zábřežské vrchoviny a k nim přiléhajících regionech, především Malé Hané, Moravskotřebovska, Svitavska a Olomoucka (Bolina 2004). Podobně je tomu také v případě Dušana Adama, který uskutečňuje samostatnou terénní prospekci v prostoru západně od Brna, nejvíce pak v okolí Ivančic (Adam 2003, 2004). V oblasti západních Čech prováděli mapování od konce devadesátých let Radek Široký a Karel Nováček na tzv. Norimberské cestě (Široký – Nováček 1998), na jejichž práci navázal Roman Soukup (Soukup 2008). Po roce 2000 se do výzkumu cest zapojují také Karel Severin (Severin 2000), který rekognoskuje terén v okolí Litomyšle, Poličky a Moravské Třebové, a Vladimír Merta, jež zkoumá terénní tvary cest v oblasti Moravskotřebovska a Lanškrounska (Merta 2005).

Na konci 90. let se k problematice výzkumu historických cest a jejímu metodickému zpracování vyjadřují také Zdeněk Měřínský, František Musil, Dušan Cendelín a Dušan Adam.

V rámci výzkumu historických cest Měřínský poukazuje na nutnost spolupráce více oborů, zejména společenskovědních a přírodovědných. Ze společenskovědních jmenuje historické bádání včetně starých kartografických dokladů, numismatiku, archeologii, dějiny umění, toponomastiku a další. Z přírodovědných to jsou geografie, zejména znalosti orografických a hydrologických poměrů a jejich změn, dále sídelní zeměpis a další speciální disciplíny (např. studium vývoje lesa atd.) Také doporučuje sledovat průvodní jevy poukazující na existenci cest, jako jsou smírčí kameny, boží muka a jiné drobné sakrální objekty (kříže, kaple) či významné sakrální objekty a konventy u brodů a horských přechodů dálkových cest (Měřínský 1999).

Dle Musila lze přistupovat ke studiu historických cest dvojím způsobem. Cituji: „Jednou možností je sledování vývoje určité komunikační trasy v širších historických souvislostech po celé její délce. Tento přístup je vhodný při studiu průběhu nejdůležitějších <<zemských stezek>>, jejichž základní směr zůstával dlouhou dobu neměnný a navazoval mnohdy již na komunikační <<tradici>> doby prehistorické, a které tvořily jakýsi páteřní systém celé komunikační sítě. Druhou možností je studium komunikační sítě v určitém vymezeném regionu v souvislosti s jeho geografickými podmínkami a historickým vývojem, jehož nejdůležitější součástí z hlediska vytváření komunikační sítě je průběh osidlování.“ Ve své práci, sledující vývoj středověkých komunikací v Poorlicku v době předhusitské, určuje jednotlivé historické cesty na základě studia písemných pramenů, přírodních podmínek a postupu osidlování. Co se týče feudálních sídel, jejich existence prý nemusí ještě dokazovat blízkost významné trasy. Předmětem jeho zájmu jsou pouze základní směry tras, tudíž se nezabývá přesnou rekonstrukcí v jednotlivých mikroregionech, které vyžadují speciální metodický přístup zaměřený pouze na tyto mikroregiony/katastry (Musil 1999).

Jednou z nejobsáhlejších prací zabývajících se tématem výzkumu historických cest a jejich stop v terénu je publikace „Staré komunikace“ od Dušana Cendelína (Cendelín 1999). Obsahuje podrobnou terminologii a základní definice pojmu „stará komunikace“ (alternativa k pojmu historické cesty), dále informace k motivaci a frekvenci pohybu na cestách, popis vztahu cest k jednotlivým toponymům, polohám zaniklých osídlení, brodům, křižovatkám atd. Poukazuje zde také na podmínky vzniku historických cest, které se vážou vždy na určité historické období, jsou ohraničeny výchozími body, mají pokud možno přímý směr a vedou převážně po tzv. suchých trasách. Další z kapitol vysvětluje důležitost historické geografie v rámci studia starých komunikací. Nejobsáhlejší část publikace se věnuje terénnímu výzkumu, přičemž je rozdělena do těchto kapitol: Definice stopy staré komunikace, Výskyt a rozložení stop starých komunikací, Vznik a vývoj stop, Stopy starých komunikací a zaniklé plužiny, Brody, Nejstarší stopy starých komunikací, Nevozové a vozové trasy, Půdorysy osad, Stopa jako nástroj při lokalizaci zaniklého osídlení, Strážní místa a mýtnice, Drobné dopravní stavby. Ke konci textu se autor zabývá možnostmi práce s mapami a studiem stop starých cest v nich obsažených. Také připomíná historickou paměť krajiny a možnosti interpretace terénních stop v ní zastoupených, načež podává informace o možných postupech při terénním průzkumu. Závěrem práce jsou obrazová příloha s ukázkami z terénu a příklady řešení.

Dušan Adam ve své práci dělí metodické postupy výzkumu starých cest do několika dílčích kroků. Předběžné kroky: Vymezení zájmového území a období, předběžný terénní průzkum, konstrukce hypsometrické mapy zájmového území, konstrukce přibližné mapy krajinného potenciálu; Vlastní postup práce: studium literatury (aspekt tematický a teritoriální), studium kartografických děl (staré mapy, moderní kartografická díla, letecké snímky), podrobný terénní průzkum (zastavené části obcí, lesní půdní fond, zemědělský půdní fond), konzultace (aspekt tematický – s odborníky v oborech, aspekt teritoriální – osoby zabývající se určitou částí území, často místní (lesník, kronikář); Vyvození závěrů a vizualizace poznatků: podkladová mapa, grafické znázornění, mapy jako časová sekvence, souhrnné verbální zhodnocení zjištěných poznatků, praktické závěry (Adam 1999). Tyto postupy následně uplatňuje v částečně modifikované podobě ve své disertační práci Staré stezky na Ivančicku (Adam 2004), kde detailněji popisuje jednotlivé fáze výzkumu starých cest ve vymezené oblasti. Kromě tradičních metod zde popisuje i možnosti využití GIS a DPZ.

V roce 2001 vychází práce Karla Severina, v níž se autor pokouší kriticky zhodnotit dosavadní vývoj v oblasti výzkumu historických cest. Poukazuje v ní především na nutnost provedení zásadních změn v koncepci výzkumu. Ve své práci uvádí, cituji: „Bez nové koncepce, jejíž východiska naznačují nálezy cest v terénu a s tím spojené pracovní postupy, k věrohodným výsledkům nelze dospět. Nová metodika bude podle všeho závislá na geografii zkoumaného území, vypovídající kvalitě použitých pramenů a odborné specializaci autorů, předpokládám proto, že může být regionálně odlišná. Naznačuje to skutečnost, že rekonstrukce tras středověkých komunikací prostřednictvím úvozů pocházejí z pohraničí, kde se tyto pozůstatky intaktně dochovaly v hornatých a zalesněných oblastech. Zemědělsky více zatížený terén asi bude potřebovat jiné přístupy. Zvolená metodika by ale měla být autory vždy popsána a vysvětlena, což by umožnilo konstruktivní diskuzi a již v počátku vyloučilo neobjektivní nebo fanatické úvahy.“ Dále poukazuje na podobnost zkoumání zaniklých komunikací s průzkumem zaniklých středověkých osad a jejich plužin, což dobře zpracoval Ervín Černý. Je možné se zde tedy inspirovat. Za důležité pokládá také terénní průzkumy reliktů cest a jejich klasifikaci, studium toponym, rozbor starých komunikací podle mapových podkladů a studium obecních kronik. Podmínkou ovšem je, aby se studium uskutečnilo na rozsáhlejším území, kde by vynikly vzájemné vazby dopravní struktury. Dle jeho názoru by to měl být prostor cca 1000 km2. Při určování průběhů historických cest přidává také podmínku nejmenší energetické náročnosti (Severin 2001).

Jedním z dalších příspěvků zaměřujících se na metodické postupy výzkumu historických cest je práce Petra Nového z roku 2008, která se soustředí výlučně na terénní prospekci. Autor se zde snaží poukázat na nutnost detailního terénního průzkumu, jak píše ve své práci, cituji: „…bez detailního terénního průzkumu (nedestruktivního, destruktivního) a jeho rozboru není možné s čistým svědomím uvést do podvědomí jakoukoliv teorii nebo tvrzení o staré komunikaci. Taková teorie pak více představuje teorii založenou na osobních domněnkách, která může při rozšíření nebo převzetí dalšími obory napáchat velké škody.“ Dále zde představuje terminologii určenou jak k popisu terénních situací, tak i popisu samotného úvozu (úvozové cesty). Následující část textu se věnuje otázkám dokumentace terénních situací a také datace cest (Nový 2008).

V posledních letech jsou diskutovány také možnosti využití moderních technologií GIS k predikci průběhů historických cest. Alžběta Danielisová se ve své práci například zaměřuje na praktické problémy spojené s modelováním pohybu člověka pravěkou kulturní krajinou (Denielisová 2008). Podobně zaměřena je také práce Aleny Králové, která se pokouší za pomoci GISu rekonstruovat pravěké komunikace (Králová 2008). Otázky ohledně možností a limitů počítačové rekonstrukce starých cest jsou předmětem práce Jana Johna. Svá testování provádí na příkladu Čertovy louky v Krkonoších (John 2010).

Samostatnou kapitolou jsou metodické postupy Radana Květa, který se pokouší dosti osobitou metodou stanovit průběhy nejstarších pravěkých cest za pomoci přírodních predispozic, podle níž měly být první cesty vedeny jen podle přírodních podmínek. Jelikož ze svých úvah zcela vypouští nové poznatky o vedení cest krajinou, je tato práce spíše návratem k původním teoriím, které byly prosazovány v polovině minulého století (Květ 1997, 2000, 2003). Tento přístup byl již několikrát kriticky posouzen naposledy v recenzi Evy Semotanové a Tomáše Klimka (Semotanová – Klimek 2011) věnované knize Atlas starých stezek a cest na území České republiky (Květ 2011).

Podobně osobitý styl práce uplatňuje také Jiří Majrich při mapování tzv. Lužické cesty. Při určování směru této „pravěké“ trasy využívá jako podkladu především Mullerovy mapy z počátku 18. století a další novodobé mapové podklady, přičemž své teze doplňuje jen občasnými poznatky z terénu a o informace z již publikovaných archeologických pramenů. Jeho pokusy o určení polohy Wogastisburgu, Canburgu či o rekonstrukci cest Karla Velikého a mnohé další ovšem dosti snižují hodnověrnost této práce. Vzhledem k jeho činnosti zaměřené také na popularizaci Lužické cesty (budování naučných stezek apod.) by bylo vhodné jeho závěry důkladně zrevidovat (Majrich 2011).

 

Metodické přístupy v zahraničí

Stejně jako v České republice jsou i v zahraničí hlavním předmětem zájmu relikty úvozových cest v terénu. Intenzivnější činnost v tomto oboru lze sledovat především na německém území. První systematické terénní průzkumy zde probíhaly od 60. let 20. století, a to v oblasti Dolního Saska (Denecke 1969), dále také na bavorské straně Šumavy (Praxl 1995), v Sasku v Krušných horách (Wissuwa 1998), v Horní Falci (Manske 2003) a v dalších oblastech. Z ostatních zemí lze zmínit Slovensko (Slivka 1998; Hanuliak 1998) či Polsko (Sadowska – Topór 1999).

Výzkumy historických cest jsou prováděny také mimo Evropu jako např. v Asii v oblasti severní Mezopotámie na hranici mezi Sýrií, Irákem a Tureckem (Ur 2003), (Wilkinson 1993), v Izraeli v severní části Negevské pouště (Tsoar – Yekutlieli 1993), či v Anatolii dnešním Turecku (Harada – Cimok 2008). V rámci amerického kontinentu je možné zmínit např. výzkumy reliktů starých cest anasazké civilizace ve státě Novém Mexiku/USA (Kantner 1997), mapování původních cest Inků v Jižní Americe (Jenkins 2001) a nížinných cest podél toku Amazonky (Erickson 2001), či hledání cest z dob Májské říše v oblasti Střední Ameriky (Bolles – Folan 2001).

Pro účely této metodiky je však účelné vycházet především z prací okolních států, u kterých lze předpokládat podobné podmínky při utváření cest (klimatické, morfologické i společenské). Z tohoto hlediska jsou významným zdrojem informací především práce německých badatelů. K metodice zkoumání reliktů starých cest přispěl velkou měrou Dietrich Denecke, jeden z předních německých historických geografů. Na základě dlouhodobých terénních průzkumů v oblasti pohoří Harz a Solling v Dolním Sasku vypracoval v roce 1969 (Denecke 1969) nový metodický materiál, vysvětlující metody historicko-geografického výzkumu a rekonstrukce středověké krajiny, kde se věnuje i problematice výzkumu reliktů cest. V následující práci z roku 1979 (Denecke 1979) se zaměřuje již zcela samostatně na metody a výsledky historicko-geografického a archeologické zkoumání a rekonstrukce středověkých cest. Jednou z jeho posledních prací je publikace z roku 2005 (Denecke 2005), která shrnuje jeho starší statě v podobě pěti oddílů: 1. Cesty výzkumu; 2. Geneze sídel a využití půdy; 3. Doprava a staré stezky; 4. Město; 5. Praktické uplatnění. Dle Nováčka (Nováček 2007) spočívá význam této publikace pro historickou geografii především v tom, že od doby svého vydání částečně supluje dosud v Německu chybějící samostatnou učebnici, resp. stěžejní příručku oboru.

V posledních letech lze nejintenzivnější činnost registrovat především na bavorské straně Šumavy, kde se k výzkumu reliktů starých cest využívá kromě klasických metod (terénních průzkumů a časově náročného geodetického měření) také metod pokročilejších. Naprostým převratem ve výzkumu této oblasti je především zavedení technologie leteckého laserového skenování (airborn laser scanning), která umožňuje detekovat mnohonásobně více reliktů starých cest, než u všech ostatních doposud používaným metod (Bayerisches Landesamt für Denkmalpflege 2010).

top